Chci!

Momentálně bych chtěla se znovu naučit těšit na Vánoce.
Čím jsem starší, tím jsou Vánoce stresovější záležitost, ačkoliv mi můžete třeba oponovat.
Vymyslet dárky, koupit dárky, upéct cukroví, navodit Vánoční atmosféru. Je to jako uzávěrka roku a 24. prosinec je deadline, kterej se prostě nesmí, ale fakt nesmí porušit.
Už nějaký rok mi chybí v očích ta dětská jiskřička, těšení se na dárky, a na půst.
Vánoce už beru jako potřebný odpočinek ( nejde se do školy), hra na harmonické vztahy v rodině ( babička od táty nebude štěkat na tu od mámy ) a na svátky jídla ( řízek, řízek, řízek )!
Taky bych chtěla aby bylo co nejmíň dnů "Jsem tlustá, hnusná, a nemám se ráda".
Dneska jsem se prostě probudila s tím, že jsem tady. Ošklivá, nemilovaná, tlustá, mrňavá. Myslím, že dneska by mi sebevědomí nezvedla ani ta vysněná kabelka od LV, nebo nějaká krásná róba od světoznámého návrháře. Dneska je prostě Tlustej den. Den, kdy po příchodu ze školy nehodlám opustit postel, ale jen kouřit, lejt do sebe zelený čaj ( víno???), sledovat Gossip Girl a naštvaně závidět, že jsem se narodila na špatném místě, se špatnou kreditkou. Haha.
Někde jsem se dočetla, že je super bránit se Tlustejm dnům ženskejma zbraněma. Jenže. Co to jako ty ženský zbraně jsou? Jak vypadají? Z jakýho muničního skladu se fasují a jak se s nima zachází? To bych jako fakt ráda věděla!
Takže nevim. Já prostě dneska nic nevim.
Asi sem dneska fakt zralá na to, otevřít flašku vína, vykouřit krabičku cigaret, a pobrekávat nad svým životem.
Protože, když si tohle dneska odbyju, tak zejtra už zase budu ta sebevědomá ženská, která má všechno v malíčku.
A proč protože?
Protože taková bejt chci.
A když člověk chce, tak všechno jde.

Knihy jsou poklad

Miluju čtení.
Už odmalička.
Pamatuju si, jak jsem někdy ve druhé třídě dostala knihu Malého Prince a zahořela tak láskou ke knihám.
A ta mi zůstala dodnes.
Miluju vůně knih, a není pro mě snad krásnějšího pocitu, než se procházet knihovnou, "čuchat", a vybírat, jaké poklady si tentokrát odnesu domů.
Občas si příjdu jako feťák, který se těší na svojí dávku. Knižní dávku.
Mám takový zlozvyk.
Pokaždé, když příjdu domů z knihovny, tak si knížky poskládám v pořadí, v jakém je chci číst. Mám tak pocit, že to má svůj řád.
Možná to bude znít divně, ale nejvíc miluju čtení na podzim. Venku fouká vítr, poletuje barevné listí, sem tam zasvitne paprsek sluníčka, a já sedím doma zavrtaná ve svém oblíbeném sedicím vaku, společnost mi dělá konvice čaje, cigarety, hudba a kniha.
Je smutné, že dnešní mládež už tolik nečte, ale rozhodně tu nechci moralizovat, protože každý sme svůj pán, a každý ať si čte nečte jak chce.
Když už je řeč o knihách, tak pokud Vás bude zajímat, co právě čtu, tak v pravém sloupci mého blogu, úplně dole můžete najít seznam READING, který je vždy nadepsán na daný měsíc, a postupně jsou do něj přidávány knihy, které právě čtu.
A co Vy? Čtete? Co nejraději?

P.S. V neděli se u nás rozsvicuje Vánoční stromeček. Musím se tedy přiznat, že ať chci, či ne, tak na mě začíná Vánoční atmosféra pomalu, ale jistě lézt :)))
A zejtra už prosinec, takže! - PLEASE DECEMBER, BE GOOD TO ME. 

...a že mne nikdy neopustíš?

Bála jsem se už jako malá.
Tmy, strašidel, vos, hadů, neznámých lidí.
Bála jsem se, že si pro mě příjde čert, když budu zlobit, jak se mi mamina snažila v dětství namluvit.
Bála jsem se pustit "máminy sukně" a jít sama prozkoumávat ten svět, co na mě venku čekal.
Bála jsem se.
Prostě jsem se bála.
Pamatuju si, že jsem jako malá měla kačenku. Jezdící kačenku, klasické odrážedlo. Vždycky, když jsem jezdila, tak mě mamina přidržovala. To pro jistotu, abych se nerozjela moc rychle, a něco si neudělala. Jednou, jedinkrát mě pustila, a já v plné rychlosti narazila do betonové zdi. Křik, krev, prasklý ret.
Opět jsem se bála, a nechtěla se pustit.
To je vlastně asi jediný zážitek, který si dokážu takhle přesně vybavit.
Postupem času sem se tolik bát přestala.
Přece jenom. Už je mi -cet, že jo, takže bych už měla mít aspoň pidi odvahu.
Ale všimnul si někdo z Vás? Napsala jsem, že jsem se přestala TOLIK bát.
Takže se bojím pořád.
Jo.
Bojím se, že ztratím lidi, který jsou mi nejbližší, že ztratím rodinu, že se stane něco nešťastnýho.
Bojím se, že nebudem zdraví, šťastní.
Ale taky se bojím, třeba každý ráno, když se probouzím, že budu mít na obličeji beďara, i když se mi vlastně  vůbec nedělaj.
Bojím se, že přiberu, že mi začnou vypadávat vlasy, nebo se dělat vrásky.
Bojím se, že nepoznám pana Božskýho a nechám ho útect.
A nejvíc se bojím, že se nikdy nepřestanu bát.